Let ke štěstí

17. srpna 2012 v 19:42 | Nikarika |  Jednorázové povídky
Pampadadá! Je tu konečně nějaká povídka! :) Hecla jsem se a dopsala ji. Je o hodně delší, než jakou jsem kdy napsala a taky je dvakrát tak dlouhá jako obyčejná kapitola u povídek na části. Užij te si ji. Je to opožděný dárek k druhým narozeninám blogu. :)
Nikarika

"Já tomu stále nemůžu uvěřit!" Kroutím nevěřícně hlavou, když popobíhám od zrcadla ke skříni a zase zpátky. Nevím totiž do čeho se mám obléct, neboť mám každou chvíli jít na rande s jedním úplně božím klukem a chci vypadat, jak nejlépe můžu. Míša, moje nejlepší kamarádka, mě s úsměvem sleduje a tím mě ještě více znervózňuje, ale jí to nevadí a vyptává se na detaily k mé - pro mě velice důležité - mimořádné schůzce. "Řekni mi toho víc, než že jdeš na rande! Jak se to stalo?"
Povzdychnu si a snažím se, co nejrychleji ji seznámit s fakty.
"Jednou jsem se před spolužákem Petrem zmínila, že se mi líbí jeho kamarád Jan. A on mi dnes řekl, že si mě Honza všiml, jak jsem se včera bavila se spolužačkami na chodbě, a zaujala jsem ho. Prý se chce se mnou seznámit! Chápeš to? Se mnou! Nemůžu tomu uvěřit! Co si mám vzít, sakra, na sebe? Poraď!" Zaúpím, svléknu si bledě modré tílko a odhodím ho na postel, kde se vrší už velká kupa oblečení.
"Vyzkoušej si tohle," Nevšímá si mé začínající hysterie a strefí mě do břicha šedým trikem, které jsem si asi už dvakrát vyzkoušela a zase ho sundala. " A jak tě vlastně chce seznámit?"
Popadnu top, přetáhnu si ho opatrně přes hlavu a doufám, že jsem si tím nerozcuchala účes. "Všichni tři se sejdeme na autobusáku, kde nás Petr seznámí. Chvíli tam s námi bude, dokud se trochu nepoznáme, a potom odejde pryč," Prohlížím se v zrcadle a nerozhodně pokukuju po jiných tričkách.
"Vezmi si tohle, sluší ti! Budeš se mu určitě líbit!" Povzbudí mě ta malá zvědavka a já se na ní usměji. Určitě mě zítra zavalí otázkami, jaké to bylo!
***
Nervózně podupávám na zastávce autobusu a přitom si hraju se svými přirozeně blonďatými vlasy. Rozhlédnu se po okolí, neboť každou chvíli by se tu měli kluci objevit. Poupravím si stříbrné prstýnky a zadívám se na nebe. Tak moc dumám nad tím, jak to celé dopadne, že si skoro ani nevšimnu, že Petr právě dorazil. Loudavě ke mně přijde a vyplivne žvýkačku na zem těsně vedle mě. Popuzeně uskočím stranou a pustím malý pramen vlasů, který se zase zpátky zvlní.
"Čau Terezo, kde je Honza?" Pozdraví mě a mrkne na mě s těma svýma zelenýma očima.
"To bys mi měl říct ty!" Vyjedu na něj.
"Asi se někde zdržel, počkáme," Usměje se, pokrčí rameny a sedne si na nízkou zídku porostlou břečťanem. Vytáhne z obrovské kapsy u kraťasů klíče, nejspíše od domova, a začne si s nimi hrát. Trochu mi to leze na nervy, ale neřeším to. Mám jiné, důležitější, starosti. Jan se stále neobjevuje, a tak přecházím z jednoho místa na druhé, abych vydala alespoň trochu energie, které mám plno na rozdávání. Petr se tomu chechtá. Vrhnu po něm vztekle pohled, ale tím se ještě více rozesměje. Po čtvrt hodině čekání si k němu zklamaně přisednu. Honza se na mě vykašlal. Asi si ze mě dělal jenom srandu. Schovám si obličej do dlaní a snažím se zadržet slzy, které mi vhrkly do očí.
"Terezo,…" Promluví vážně Petr, chytí moje ruce a odtáhne je dolů z mého smutného obličeje. Podívám se na něj. Má ve tváři přímo vepsané, jak je mu mě líto, což už nevydržím a rozbrečím se.
"Teri,…" Začne znova jemněji. "Určitě mu do toho vlezlo něco důležitého, co nešlo odložit," Pokusí se mě uklidnit.
"Hm…" Prohodím nepřítomně. Takhle trapně jsem se ještě necítila. "Tak já tedy asi půjdu…Ahoj…" Rozloučím se s ním a chci odejít, ale on mě strhne zpátky. Až teď mi dojde, že celou dobu mě drží za ruce. Jemu to dojde taky a pustí mě. Stydlivě si prohrábne krátké hnědé vlasy a tím si je rozcuchá. Znenadání mě přepadne neodvratitelné nutkání ho nějak utěšit. Určitě si dává sobě za vinu, že jsem se tu rozbrečela. Utřu si slzy.
"Petře, ty za nic nemůžeš, to je kvůli mně, ani nevím, jak jsem si mohla myslet, že se mu budu líbit já,"
Zamračí se na mě. "Co to meleš? Vždyť jsi krásná!" Sotva to dořekne, začnu se smát. Prý krásná! To tak! Petr na mě nechápavě kouká, pak se najednou pousměje a šťouchne do mě. "Víš co? Když už jsi tu, půjdeme někam!"
"Tak jo," Souhlasím. Alespoň nebudu myslet na Honzu a budu se bavit. Tedy snad se nebudu nudit. Vstaneme a zamíříme k nedalekému obrovskému parku. Je to skvělý nápad, jít se projít. Ve vzduchu je cítit, že se blíží prázdniny. Slunce pálí, ale naštěstí pofukuje lehce vítr, takže mi je akorát. Zlepší se mi nálada a je mi o hodně líp. Je mi tak dobře, že jsem dokonce ochotná se usmívat.
"Nezkusíme kolečkový brusle?" Navrhne, když okolo nás na nich projede malý klučina. Nevěřícně se na něj podívám, jestli to jako myslí vážně. Tváří se normálně, takže bohužel nevtipkuje. Mozek mi začne šrotovat, jak se snažím přijít na pádné argumenty, proč na to nelézt. Napadají mě jen ubohé výmluvy, ale přesto to zkusím na něj alespoň s pravdou.
"Ale já na tom vůbec neumím! Nikdy jsem na tom nestála!" Namítnu, ale jemu to je jedno.
"Tak se to naučíš!" Řekne neoblomně a mě je jasné, že ho neukecám. "Jaký máš číslo bot?"
"39," Hlesnu a sleduju ho, jak nám jde půjčit in-line brusle do oprýskané staré budovy.
Ani jsem se nenadála a už je zpátky.
"Hlavně si vezmi tyhle chrániče, ať se mi tu neodřeš," Zakření se a podá mi je. Nevím sice, jak je mám mít správně navlečené, ale prostě si je na sebe nějak nasadím. Horší to bude s bruslemi.
"Chceš pomoct?" Zeptá se, když mě vidí, jak si brusle zkoumavě prohlížím. Přikývnu. Pomůže mi se do nich dostat, a teprve potom si je nandá sám.
"To bude super, až si někdo bude stěžovat, že jsem ho zranila," Odfrknu ironicky a mrknu se po něm, zda nebude mít nějakou jedovatou poznámku. Pousměje se, ale dělá, jako by nic neslyšel. "Jedeš?"
"No jo…" Zabrblám, chytnu se lavičky a opatrně se postavím.
"Je to skoro jako na ledě. To ti hned půjde,"
"Nemyslím si," Už stojím na chodníku a Petr mě objíždí pořád dokola. Divím se, že se mu z toho netočí hlava. Pokusím se odrazit s nohou, jako jsem to vypozorovala u něj. Kousek popojedu.
"Tímhle tempem park projedeme až za několik hodin," Podotkne, zajede za mě a začne mě tlačit do zad. Vypísknu strachy. On se směje a pokračuje v tlačení.
"Petře! Dost!" Zavolám na něj a směju se. Přestane do mě konečně strkat, ale vezme mě raději za ruku. Nevadí mi to. Pevně se jí držím a snažím se jet rychle jako on. Začíná mi to jít a pomalu, ale jistě se přestávám bát. Užívám si tuhle chvíli. Svět se okolo nás míhá. Připadám si, jako bych letěla. Je to úžasný pocit. Mám chuť zavřít oči a užívat si vítr hladící moji tvář.
"Náádhérááá!" Křičíme spolu. Lidé, okolo kterých projedeme, na nás divně koukají, ale přesto stále pokračujeme ve svém vyřvávání. Petrova ruka mi tu mou pevně drží a já jsem za to ráda. Podívám se na něj. Usměju se, když zjistím, že se na mě také kouká. Jsem hrozně ráda, že jsem nešla domů. Tam bych určitě zabořila hlavu do polštáře a naplno se rozbrečela. Přišla bych o tohle všechno. Zrychlujeme. Zrovna pozoruji, jak má Petr dokonalý úsměv z kterého by snad každá holka byla mimo, když mi to dojde. My zrychlujeme. Vyvalím na Petra oči. Jemu to v té samé chvíli také dojde, že jedeme moc rychle. Vůbec jsme si neuvědomili, že svištíme z mírného kopečku.
"Jak se to, do prčic, zastavuje?!" Vystrašeně zavolám. Blížíme se k jezeru, které se rozléhá na okraji tohohle parku, a stále nezpomalujeme. Nevím vůbec, jak zastavit. Petr se pokouší brzdit. Už nejedeme tak rychle jako před chvílí, ale to nestačí. Nemůžeme jet jinam než do jezera. Kdybychom se pokusili zatočit, rozmázneme se na štěrku a to by dost bolelo. Jezero je už jen pár metrů od nás. Snažím se připravit na to, co mě čeká, ale stejně, když to přijde, vyjeknu. Vjedeme do studené a ne moc čisté vody, která okolo nás vystříkne. Při vpádu do jezera se naše ruce, do teď spojené, pustí. Jezero nás pohltí a kachny, které pluly poblíž, vylekaně vzlétnou od hladiny. Vynoříme se a doplazíme se na břeh jezera. Těžce oddechuji a snažím se vzpamatovat ze šoku. Podíváme se na sebe s Petrem a vyprskneme smíchy.
"Jsi v pořádku?" Zeptám se ho, zastrčím si prameny vlasů za uši a pokouším se vyždímat si triko. Jsme promočení až na kost.
"Jo, ale ty ne," Směje se, až se za břicho popadá.
"Co mi je?" Leknu se a začnu si ohmatávat opatrně hlavu, zda jsem si ji někde nerozrazila a neteče mi krev. Když mě vidí, co dělám, zavrtí hlavou.
"Počkej," Snaží se přestat smát a nakloní se nade mne. "Ve vlasech máš rákosí,"
Odstraní mi ho z mokrých vlasů, ale zpátky se už nevrátí. Zarazí se, přestane se smát a strnule na mě kouká. Naše obličeje jsou jenom deset centimetrů od sebe. Srdce se mi z toho rozbuší, jako bych právě běžela maraton. Nikdy dřív jsem si nevšimla, jaké má krásné mechově zelené oči. Vlastně jsem si nikdy neuvědomila, jak hodně je přitažlivý. Je na něj moc hezký pohled. Hlavně jsem mimo z těch jeho obrovských očí, ve kterých se právě třpytí uličnické jiskřičky. Přiblíží se ještě blíže. Přijde mi, že odkládá tu chvíli, kdy se políbíme. A že se políbíme, to už oba dva víme. Štve mě, že je ještě mezi námi ta mezera. Chci cítit jeho rty na mých. Ne chci. Potřebuju to. Nemyslím na nic jiného než na něj. Pokusím se pozvednout ruce, abych si ho přitáhla až k sobě a tím zdolala ten malinkatý prostor, který mi brání splnit mojí momentální touhu, ale nestihnu to uskutečnit.
Přiběhne k nám totiž zlatý labrador a začne na nás vesele štěkat. Lekneme se a odskočíme od sebe. Zle se na psa podívám. To musel přiběhnout zrovna k nám? Ještě jenom pár sekund a políbili bychom se. Pes to neřeší a dál na nás doráží.
"Berný! K noze! Slyšíš?" Ozve se za námi. Berný na nás ještě jednou štěkne na rozloučenou a zamíří ke svému páníčkovi. Odechnu si a chci si Petra zase k sobě přitáhnout, když spatřím jak se tváří. Zírá za mě a ani se nehne. V jeho tváři spatřím zděšení.
Pootočím se. "Co se dě…" Zaseknu se, když spatřím toho, kdo ho vyvedl z míry.
Mohlo mi to dojít hned. Už ten hlas, co jsem slyšela, se mi zdál povědomý. Vždyť jsem ho často poslouchala a zasněně si představovala, jak mi bude říkat, že mě má rád. Stojí tam ten, na koho jsem málem zapomněla. Honza. Klekne si na kolena, pohladí psa a usměje se na nás. Vůbec mu nepřijde trapný, že na nás narazil. Dokonce nám zamává. To už je pro mě poslední kapka. Můj takzvaný pohár vína přetekl. Tváře mi zrudnou vzteky. Rychle si servu z nohou brusle a vstanu. Prudce k němu zamířím a neřeším kamínky, které se mi bolestivě zarývají do chodidel. Beze slov k němu přistoupím a vlepím mu facku. Takovou, jakou jsem ještě nikdy nedala. Úlevou si oddychnu. Nechápavě na mě kouká a drží si tvář, kde se mu rýsuje moje ruka. Pusu má otevřenou dokořán údivem. Ať klidně vyjeveně zírá! Mně je to jedno. Nejdřív se na mě vykašle a potom se mi schválně ukáže, abych viděla, že jsem pro něj vzduch.
"Proč jsi to, k sakru, udělala?" Naštvaně se mě zeptá.
"Proč? Ty se ještě ptáš proč?" Znova zrudnu naštváním. Zatnu zuby a zafuním. Chystám se mu připomenout proč, ale než stačím něco říct, promluví Petr. Ani jsem si nevšimla, že k nám přišel.
"Já jsem si to vymyslel," Vysouká ze sebe. Nechápavě se na něj otočím.
"Co?" Vůbec netuším, o čem mluví.
"To s tou schůzkou. On se na tebe Honza vůbec neptal. Já jsem tě chtěl vytáhnout ven, ale ty jsi o něm pořád básnila. Nevěděl jsem, co mám dělat, protože nic jiného než on tě nezajímalo. Proto jsem ti lhal. Chtěl jsem, abys šla se mnou a…" Zasekne se a zadýchaně dořekne větu. "A poznala mě," Sklopí oči k zemi a rozpačitě se podrbe za krkem.
Oba dva ho s překvapením pozorujeme. Vůbec jsem neměla ponětí, že se mu líbím. Že o mě stojí. Jeho pravda mě vykolejila, díky čemuž jsem se ani necítila trapně, že jsem jenom tak pro nic obdarovala Jana fackou. Všichni jsme zticha, jenom Berný okolo nás pobíhá a vrtí neustále ocasem. Ticho prolomím jako první. "Petře," Přistoupím k němu, stoupnu si na špičky a spojím naše rty. Konečně se políbíme.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbila se Vám jednorázovka Let ke štěstím?

Ano.
Ne.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 18. srpna 2012 v 10:09 | Reagovat

Jeeee, to je pěkný! :D Nohlo mě napadnout, že si to Petr celé jenom vymyslel, vlastně jsem něco začala tušit, když se po patnácti minutách nic nedělo. Opravdu krásná povíka, myslím, že by jsi určitě měla psát častěji, protože nás čtenáře okrádáš o věci, jako je tahle...
:)

2 teri-vlk teri-vlk | Web | 20. srpna 2012 v 19:45 | Reagovat

Souhlasím s Verou. Moc se mi líbila. Petr si to hezky vymyslel :D A musím říct, že konec byl suprovej ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.