Měsíční záře-4.kapitola

11. března 2012 v 9:43 | Nikarika |  Měsíční záře

Mám tu pro Vás další kapitolu a pořád a stále doufám, že se Vám bude líbit. :)
Vaše Nikarika

4. kapitola

Malvíny snacha zaječela. "Vlk, pane Bože! Pozor, ať nikoho nekousne! Může mít vzteklinu!"

Tss. To mně urazila.

Její manžel popadl židli a odstrčil Eleonor stranou.

"Co to děláte?" Lekla se Eleonor a skočila před Lunara.

"Vrať se zpátky!" Rozkázal.

"Ne," Zavrtěla prudce hlavou a prosebně se podívala na Malvínu. Ta chytla syna za rameno.

"Ten mě zachránil taky." Prohlásila a muži i ženě tím vyrazila dech.

"Nepokouše Vás. Je hodný. A ty, Gleny, slez dolů!"

Snacha uposlechla a slezla z dřevěného stolu, kam strachy vylezla.

"Tak teďka se půjdeme najíst." Poručila Malvína a všichni si sedli na pohodlné židle.

Malvína pomohla své snaše s jídlem. Brzy spokojeně jedli. Nikdo se nevracel k tomu, co se stalo. Pán se své matky vyptával na její příběh a ta s chutí vyprávěla. Eleonor je nevnímala a přemýšlela, co dál.

Pořád mi vrtá hlavou, o čem si povídali Hurana a temný král. Zauvažovala.

Co máš konkrétně na mysli?

To s tou věštbou, třeba kdybychom ji znali celou, tak bychom porazili Ty, o kterých se nemluví. Jenže, kdo by znal její znění?

Tak se zkus zeptat jich.

"Ehm, snad nevadí, že se ptám, neznáte náhodou nějakou věštbu?"

Neznáte náhodou nějakou věštbu? Posmíval se vlk. Dívka na něj varovně pohlédla.

"Věštbu? Ne, žádnou neznám."

"Já taky ne."

"Ani já."

"Aha, to je škoda…" Zklamaně pohlédla na ostatní.

"Jedině," Vyhrkla Gleny.

"No?" Dívka na ní dychtivě hleděla.

"Maminka, když jsem byla malá, tak mi říkala, že na jihovýchodě bydlí vědma. Ta by Ti mohla pomoct ohledně věšteb. Jenže cesta tam je složitá a nebezpečná."

"Pokud vůbec existuje." Namítl její manžel.

"Ale malá šance je." Gleny odmítala si přiznat, že je to jen pohádka.

Malá šance, to už jsem jednou slyšela.

Ty tu vědmu chceš najít? Vydat se za ní?

Je to jediná stopa. Souhlasíš se mnou?

Tak hurá do dobrodružství!

"A kde je vlastně Felix?" Začala Malvína shánět svého jediného vnuka.

"Lítá někde venku." Pokrčil rameny Malvíny syn.

***

"Cože? Bílý vlk ti utekl? S dítětem? A ještě s tou výbornou kuchařkou? Jak se to mohlo stát?!" Křičel na svou poddanou Áron II. v královské jeskyni. Zlomyslná velitelka mu musela přijít oznámit Eleonořin a vlkův útěk.

"Ta holka mi sebrala klíč od vězení, když jsem spala." Nechtěně přiznala Hurana. Třásla se vzteky i strachy.

"Já ti věřil!"

"Pane, já Vás už podruhé nezklamu! Najdu toho vlka i tu holku a zabiju ji." Slibovala hory a doly, jen aby ji nepotrestal.

"Nezklameš. Jinak!" Sedl si zpátky na trůn, odkud rozrušením vyskočil.

Hurana pochopila, že král s rozhovorem už skončil. Vydala se na strážnici zkontrolovat, zda už se Stín vydal na cestu. Musí ji dostat!

***

"Opravdu u nás nechceš aspoň přespat?" Znova se zeptala Gleny. Ta dívka se jí zalíbila. Byla odvážná.

"Musím jít dál a děkuji ti za to teplé oblečení."

Malvína ji ještě objala. "Zvykla jsem si na tebe. Budeš mi chybět."

"Ty mě taky. Nashledanou a ještě jednou vám moc děkuji."

Naposledy zamávala než jim Malvíny a její rodiny chalupa zmizela.

Tak a už jsme sami.

Eleonor. My to zvládneme.

Dívka Lunara podrbala za uchem a bok po boku zamířila na dalekou cestu netušíce, že nejdou sami.

"Vůbec nevím, kudy máme jít. Potřebovali bychom nějakou mapu anebo radu." Povzdychla si Eleonor, když přelézala povalený strom. Lunar ho jednoduše přeskočil. Už půl druhé hodiny procházeli lesem a netušili jakým se dát směrem. Dívka se vyptávala vlka, zda to tu nezná.

Ne, doopravdy ne. Sem mě odvlekli Ti, o kterých se nemluví. Tenkrát večer jsem se jim vyvlekl, schoval se v jeskyni a tam jsem narazil na tebe. V noci, když jsme spali, jsem uslyšel zvuky zvenčí. Vylezl jsem ven a vtom na mě skočili. Zapomněl jsem být opatrný, ale to se už nestane. Budu tě hlídat.

Jsi hodný. A kde máš svojí rodinu?

Až nastane ten správný čas, tak ti to řeknu.

Fajn.

"Musím si na chvíli odpočinout."

Eleonor si sedla pod obrovský strom a vytáhla z kapsy Nebeský kámen, jak si ho pojmenovala. Vlk si lehl k ní. Pohladila ho a dál zkoumala kámen. Neuvěřitelně ji tyhle činnosti uklidňovaly. Znova získala odvahu jít za vědmou.

Nehýbej se.

Lunar zavětřil.

Co se děje?

Někdo nás sleduje. Dávej pozor.

Dívka koukala ze strany na stranu. Najednou slyšela každičký zvuk. Vítr si pohrával s jehličím na stromech, keře šustily, sova houkala a Eleonořin i Lunarův dech se zdál nyní hrozně hlasitý.

Slyším křupat sníh. Tamhle! Přiblížil se k povalenému kmenu stromu, skrčil se. Větev křupla. Vlk se vrhl kupředu.

"Vrr. Haf!" Povalil pronásledovatele na zem a vycenil na něj zuby.

Mám ho v šachu!

Eleonor se vyškrábala na nohy a šla se podívat, koho přemohl. Pod Lunarem se krčila chlapecká postava.

"Kdo jsi?" Zeptala se ho přísně.

"Ať ze mě sleze!" Cizinec zíral na vlkovi zuby a nepokoušel se radši ani hnout.

"Kdo jsi?!" Ignorovala jeho rozkaz. A zkoumavě si ho prohlížela. Zelené oči byly plné zděšení z představy vlkových zubů v krku. Krátké vlasy měly tmavě hnědou barvu. Rysy na obličeji měl přesné. Byl docela hezký.

"Jsem Felix, Malvíny vnuk!" Prohlásil, ale s Eleonorou to ani necuklo.

Pusť ho, ale stejnak dávej pozor. Zjistíme, co od nás chce. Třeba ho za námi posílá Malvína a má nám předat zprávu.

"Co tu děláš?" Položila důležitou otázku.

Lunar ho nerad nechal vstát, pořád na něj cenil zuby. Felix si otřepal sníh z kabátu a odtrhl oči z vlkových tesáků. S očima se obrátil na Eleonoru. Málem dostal šok. Z dálky ji moc neviděl, ale takhle z blízka byla krásná. Vítr si pohrával s jejími černými vlasy a odvážné šedé oči čekali na jeho odpověď. Narovnal se, aby působil ochranářsky, a sdělil dívce, proč ji sledoval.

"Půjdu s Vámi."

"Proč?" Odpověděla krátce a dál upírala pohled do hlubokých očí. Nevydržel to a ucukl.

Tohle se mi nezdá. Mám ho kousnout?

Počkej.

"Chci zažít dobrodružství. A nebudu na obtíž. Umím se o sebe postarat sám. Na rozdíl od někoho."

"Co tím jako naznačuješ." Vylítla Eleonor.

"Trvalo Vám pěkně dlouho, než jste zjistili, že jdu za Vámi." Odsekl.

"Co si to dovoluješ!"

Lunare, zavrč! Uposlechl.

"Nemám snad pravdu? Několik hodin se tu vláčíte pořád dokola."

Tak proto mi to tu pořád přišlo povědomé. Zamyslel se vlk.

Proč jsi mi to neřekl!

Nebyl jsem si jistý.

"Tak jdeme?" Prohlásil už znuděně Felix.

"Ani náhodou. S námi nejdeš!" Ten kluk jí začal pěkně lézt na nervy.



<<< Předchozí kapitola│Pokračování příště...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Měsíční záře?

Ano.
Ne.

Komentáře

1 Illandris Illandris | Web | 8. dubna 2012 v 21:18 | Reagovat

No né, když jsem se teď pustila do čtení tak jsem zjistila, že už jsem kapitolu četla. A to dokonce v té době, kdy byla zveřejněná, zapomněla jsem jenom napsat komentář. Už jsem nějak mimo:)
Mimochodem, kapitola je jako vždy skvělá a vypadá to, že se ohledně Eleonor a Felixe mám na co těšit. Baví mě hašteření mezi postavami:D

2 ariven ariven | Web | 22. dubna 2012 v 20:13 | Reagovat

Jé, super :). Jojo pošťuchování mezi postavami je fajn :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.