Za pět minut dvanáct

24. února 2011 v 13:50 | Nikarika |  Jednorázové povídky
Napsala jsem pro vás další jednorázovku, ať aspoň něco přibyde. Mě osobně se líbí. Takovýhle typy mám nejradši. Tak si ji užijte.

"Oxidace je reakce, kdy se zvětšuje oxidační číslo."
Znuděně zírám na učitelku a snažím ji poslouchat, jenže i přes to snažení mi to jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Prohlížím si její novou sukni, tedy pokud je nová, ale asi jo, protože ji na ní vidím poprvé.
"Například tady u vodíku," ukazuje na vzoreček napsaný na tabuli, který jsme si měli přepsat do sešitu, ale nikdo si ho nepřepsal.
Začnu si čmárat do trhačky a ani nevím co. Přemýšlím nad kluky z naší třídy. Hm. Jsou celkem hezký, ale asi nejhezčí a nejsympatičtější je Jonáš.
"je oxidační číslo nula, protože je tu sám, ale tady." Ukáže tentokráte na druhý konec reakce, zatímco já pořád myslím na Jonáše.
Ty jeho krásné modré oči, kterým se radši vyhýbám, jinak bych na ně zírala. Nebo ty hnědé vlasy roztomile rozcuchané a hlavně. Hlavně když má košili je neuvěřitelně…No jiné slovo nesedí…Sexy. Neuvěřitelně sexy.
"Tady má jedna, takže se jeho oxidační číslo zvětšilo a tomu říkáme oxidace."
A ta vůně, nenapadá mě, jak bych pojmenovala, že voní, ale mohu říct, že doopravdy nádherně. Když okolo projde, hned si to uvědomím a už podvědomě mi naskočí husí kůže. Nebo když se usměje, přejede mi z toho mráz po zádech, a pokud ten úsměv patří ještě k tomu mně. Připadám si, že snad nad tím úsměvem roztaji a asi bych pro něj v tu chvíli udělala cokoliv.
"Poví mi někdo, jak se nazývá opak oxidace?"
Když si vzpomenu, jak mě v osmé třídě držel za ruku, aby kluci žárlili, ách, kdyby tak to bylo doopravdy.
"Třeba…. Heřmánková?"
Nebo když jsem s ním seděla v sedmičce, škoda, že jsem na něj byla protivná, i přestože si to zasloužil.
"Lucie" Strčí do mě má spolužačka a jedna z mých nejlepších kamarádek.
"Co?" Podívám se na ni. Nela pohodí hlavou k učitelce.
"Heřmánková, tak povíte mi to?"
Jako na povel se vymrštím ze židle. Zmateně na učitelku koukám a snažím se vydolovat z paměti, na co se ptala.
"No, eeee….to…eeem" Pohlédnu zoufale na Nelu. Pokrčí rameny. Taky neví.
"A to si říkáte premiantka třídy, když ani nevíte, co jsme brali minulou hodinu?" Řekne učitelka a spolužáci se začnou chechtat. Cítím se trapně.
"Kašek?" Vyzve Pavla, který se celou dobu hlásí.
"Prosím, redukce."
"Ano, správně. Podívejte, Heřmánková, dejte si příklad z Kašeka. Tak, kde jsme to skončili? Jo už vím."
Klesnu zpátky na židli. Já si neříkám premiantka třídy a ani se za ni nepovažuju. Nemůžu taky vědět všechno. Ať si mě přirovná s ostatními a bude si muset přiznat, že přece jenom jsem chytřejší.
"V redukci se zmenšuje oxidační číslo. Je to jednoduché, co myslíte?"
Každý ve třídě zamumlá něco jiného. "Ani ne…" "Jo, je."
Pff. Ta učitelka je, ale slepice. Tss. Popadnu láhev a pořádně si loknu. Krásně studená voda mi sjede krkem, a hned je mi líp. To příšerný vedro mě zabíjí. A to ještě k tomu máme odpoledky. Radši bych teď ležela u bazénu a vyhřívala se na sluníčku. A kdybych k tomu měla ještě nějakou dobrou knížku, byla bych naprosto spokojená. Znova se napiju. Zvednu ruku.
"Ano, Heřmánková, máte pro nás nějakou zábavnou historku, proč jste neodpověděla?" Prohodí ke mně učitelka.
"Já na rozdíl od někoho se nesnažím zoufale vtipkovat, paní učitelko. Jen se chci zeptat, jestli smím na záchod?"
Třída se pobaveně zasměje a dokonce slyším, jak nějaká spolužačka ne mě obdivně vykřikla. "Tak tím jsi to zabila, Lucko" Učitelka nafoukne tváře, zrůžoví, ale nedá mi poznámku, i když jsem narážela na to její vtipkování.
"Ano, běžte." Odpoví pouze.
Vstanu a zamířím ke dveřím. Otevřu a naposledy se kouknu do třídy. Učitelka už pokračovala a většina ji sledovala i poslouchala. Kouknu na Jonáše. Zavřu a jdu pryč. Zdálo se mi to, nebo na mě Jonáš právě teď mrknul? Se zamyšleným výrazem dorazím na záchod, zalezu do jedné ze tří kabinek, spláchnu a umyju si ruce. Podívám se ještě do zrcadla a upravím si své dlouhé jemné tmavě hnědé vlasy. Olíznu si rty a spokojeně vyjdu ze záchodu. Kráčím po chodbě a ze tříd slyším vyprávět učitele a učitelky probíranou látku. Dojdu k naší třídě a právě, když už sahám na kliku, že otevřu, zarazím se. Všimnu si někoho opřeného u okna za mými zády. Otočím se a překvapeně vykulím oči. Stojí tam Jonáš a usmívá se.
"To se ti povedlo, takhle uzemnit Ježkovou." Pochválí mě, čímž mi dodal trochu odvahy a já přistoupím blíž k Jonášovi. Jsem od něj jen metr.
"Co tu děláš?" Neodolám a zeptám se ho.
Nevšímá si mé otázky a mele si své dál. "To je dobře, že ses tu konečně objevila. Přišla jsi za pět minut dvanáct, ještě chvíli a vzdal bych to."
"Proč tu jsi?" Přistoupí blíž a přejde mou otázku.
"Máš nádherné oči. Vlastně, celá jsi hezká."
Stojí ode mne půl metru. Nejsem schopna slova. Dál ho poslouchám.
"Nevím, jak to děláš, ale kdykoli se na tebe podívám, strašně ti to sluší. A když stojíš blízko mě. Chce se mi vždy něco udělat. A já se sotva ovládám, abych to neudělal." Zas se ke mně přiblížil víc.
"A co?" vydechnu.
"Tohle."
Nakloní se ke mně. Srdce se mi rozbuší, až se začínám bát, že mi snad z hrudníku vyskočí. Už jen pár centimetrů. Doopravdy to udělá, to co si myslím? Asi ano.
Dotkne se mých rtů svými. A dlouze mě políbí. Připadám mi, jako kdyby se celý svět zbláznil, jsem nehorázně šťastná a prostě vím, že ho miluju. Musím mu oplatit polibek a taky to udělám. Přestaneme se líbat a já bych ho nejradši znova políbila. Podíváme se upřeně do očí. Proplete si prsty s mými a na jeho tváři se objeví ten nejnádhernější úsměv, co jsem kdy viděla.
"Chjo, už budeme muset se vrátit. Stejnak už jsme oba dva nápadně dlouho pryč." Zabloudí očima na hodiny na stěně.
"Jo asi máš pravdu." Vyrazím ze sebe.
"Půjdeš se mnou po škole ven?" zeptá se mě, a je slyšet jak se mu ještě chvěje hlas.
"Ne asi." Řeknu.
Rozesměje se a já taky. Jdeme do třídy a chvilinku před otevřením mi pustí ruku. Posadím se do lavice a ještě pohlédnu na Jonáše a mrknu na něj. Ten to nevydrží a rozchechtá se.
"Ticho!" Učitelka ho napomene a nahodí zhoršený pohled.
Spolužáci na něj hledí nechápavě. Neví, čemu se směje, ale jemu to je jedno. Pořád se potutelně usmívá a já taky. Je mi jedno, že na mě měla dnes učitelka kecy, je mi dokonce jedno, že máme odpoledky. To přežiju. Ale nemůžu se dočkat, až spolu konečně vyrazíme ven. Dotknu se prstem na rtech. Pořád ten polibek cítím.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbila se vám jednorázovka Za pět minut dvanáct?

Ano.
Ne.

Komentáře

1 Pee Pee | Web | 5. března 2011 v 21:09 | Reagovat

Hezká povídka, taky mám takové ráda.. ;)

2 Emily Emily | Web | 21. července 2011 v 18:30 | Reagovat

Krásná povídka, úžasně lehká a romantická

3 Bella Bella | Web | 31. srpna 2011 v 16:54 | Reagovat

ta je pěkná :)

4 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 12. dubna 2012 v 18:13 | Reagovat

Projíždím své oblíbené blogy, hledám nějakou dobrou jednorázovku, ale všechno je takové...normální. Tak si řeknu, zkusím něco nového! A takhle náhodou narazím na tvůj blog. Přečtu si jednu povídku a teď tuhle a musím říct, že mě čím dál víc překvapuješ! Zase ti budu muset poděkovat, že jsem našla přesně takovou povídku, jakou jsem hledala. Takovou, u které tajím dech a toužím po pokračování, i když vím že není. Krásná povídka!

5 Nikita Nikita | Web | 15. dubna 2012 v 17:26 | Reagovat

dokonalá povídka, moc se mi líbí jak hezky sladěné to je, není to ani přeplácené, ani suché :-) rozhodně si ještě něco přečtu :-)

6 Alea Alea | Web | 22. dubna 2012 v 19:54 | Reagovat

Wow... Ten konec byl opravdu krásný :) souhlasím s Nikitou, je to opravdu hezké

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.