Měsíční Záře-1.kapitola

27. února 2011 v 14:52 | Nikarika |  Měsíční záře

Táák, konečně mě přepadlo psaní k téhle povídce a napsala jsem 1. kapitolu. Snad se vám bude líbit :) Byla bych moc ráda, kdybyste napsali komentář, ať vím, že si to někdo čte. :)

1. kapitola
V temném lese byla hustá mlha. Teplota klesala každým dnem víc a víc pod nulu. Uprostřed lesní paseky, pokryté sněhem, ležela černovláska a asi spala. Kousek od ní ležel kámen ve tvaru srdce. Na dívku se pomalu snášely vločky. Eleonor otevřela oči a rychle se posadila. "Kde to jsem?" zeptala se vyděšeně a těkala očima z jednoho místa na druhé. Vstala a popadla kámen ležící o kus dál. Hodila si ho do kapsy a vydala se prozkoumávat okolí. Nikde nikdo. Ani žádná stopa, ale Eleonor se nevzdávala. Pokračovala dál hlouběji do lesa doufajíc zázraku. Brodila se sněhem a brodila. Po několika hodinovém chození ve sněhu tvrdě dopadla na zem pod holý strom. Byla noc, jediné světlo vydával měsíc. Tváře už měla celé červené od mrazu.
"Nesmím se vzdát!" řekla si potichu a přinutila se vstát.
Věděla, že pokud se vzdá, tak umrzne. Rozhlédla se a spatřila jeskyni. Klopýtavě k ní přišla a zastavila se. Váhala jestli tam má jít nebo raději pokračovat v cestě.
"Musím tam jít." Dodala si odvahu a vstoupila do jeskyně.
V jeskyni bylo málo světla, ale aspoň tu bylo tepleji. Eleonor se stulila do klubíčka a rozhodla se, že si odpočine a nabere sílu. Stále jí byla zima. Už usínala, když zaslechla slabé kňučení. Vyděšeně se posadila a nastražila uši. Znova uslyšela kňučení. Vstala a nebojácně zamířila za zvukem. Došla za roh jeskyně a tu uviděla ležet zvíře. Byl to vlk. Opatrně k němu přišla. Zdálo se, že jí nic neudělá. Vlk se na ni se strachem v očích díval. Bál se, jestli mu něco neudělá.
Co je zač?
Co to bylo, pomyslela si Eleonor, ale dál to neřešila. Pomalu přibližovala k vlkovi ruku. Pohladila ho. A znova. Už se vlka nebála. A zdálo se, že vlk jí také ne. Přisedla si k němu a hladila ho. Tu najednou vlk zakňučel.
"Co se děje? Je ti něco?" zeptala se ho a začala mu prohlížet packy.
V pravé zadní pacičce měl zapíchnutý trn.
"Nebuj se." Pošeptala mu a trn vytáhla.
Vlk zavyl, ale když zjistil, že už ho packa nebolí, zavrtěl ocasem a olízl Eleonoru na obličeji. Ta se usmála. Vida, má nového kamaráda. Eleonor si lehla. Vlk k ní přišel a stulil se k ní. Hřál ji a tak díky němu usnula. Oplatil jí dobrý skutek.
Ráno se Eleonor probudila velmi brzo. Byla jí strašná zima. Rozhlédla se, ale nikde vlka neviděla. Vstala a vyšla ven před jeskyni. Stála na kopci a všude okolo se prostíraly lesy. Dívka se rozhlížela a rozplývala nad tím krásným výhledem. Sluneční paprsky dopadly na krajinu, jež byla pokryta sněhem, který se třpytil, až z toho bolely oči. Byla pořád zima, ale ne tak velká, jako včera. Sluníčko hřálo a tak hned bylo Eleonor tepleji. Pořád musela myslet na toho vlka, připadal jí tak opravdový. V břiše jí zakručelo. Objala si ho rukama a teprve teď si uvědomila, že má hrozný hlad. Vrátila se do jeskyně se podívat, jestli tu náhodou nejsou nějaký jedlý houby nebo aspoň něco k pití, protože venku nebylo možné najít něco nezamrzlého. U vchodu v jeskyni nic nebylo, ale jeskyně pokračovala hlouběji. Neváhala a šla dál.
"Stůj! Tam se nesmí!" Ozval se ženský hlas.
Eleonor se vyděšeně rozhlédla. Místo toho aby měla radost, že konečně potká někoho živého a bude mu moct vypovědět ten neuvěřitelný příběh, jak byla u jezera, když se náhle objevila někde jinde, kde ještě k tomu nic nepoznávala, jako kdyby byla v jiném světě. Dostala strach. Ten hlas zněl zlověstně. Ze tmy se vynořila ženská postava. Vypadala jako člověk, až na nepřirozeně černé oči a beznaděj, která vycházela z ní. Eleonor si připadala, jako kdyby měla umřít. Došlo ji, že je zle.
"Pojď se mnou." Zavelela, ale dívka se nehnula ani o píď. Žena ji popadla za ruku a táhla bezcitně mladou dívku do tmy, kde se z nenadání vynořila.
Ušly asi tak půl kilometru, když se žena zastavila. Eleonor konečně promluvila.
"Kdo jste a kam mě vedete? Pusťte mně." Ženská se zle zasmála.
"Ty si snad myslíš, že tě pustím? Já jsem jedna z těch, o který se nemluví. Ale to ti mohlo dojít. Přece vám už od malička vtloukávají do hlavy, že se nám musíte vyhnout. Ty si tak hloupá. Copak sis myslela? Že zjistíš, co tu děláme, a budeš hrdinka? Ubožačko."
Začala pomalu ohmatávat stěnu před ní. Něco cvaklo. Ve stěně se začal objevovat tajný vchod a světlo z něj vycházející na chvíli dívku oslepilo. Když konečně zas viděla, všimla si, že po stěnách jsou hořící louče. Žena s ní cukla a vedla dál. Jak v ní procházely, vedly z ní další a další úzké chodbičky. Potkávaly muže i ženy se stejnýma černýma očima a beznadějí vycházejících z nich, ale nejvíc Eleonor překvapilo, že mezi nimi procházeli vlci. Jeden na ní dokonce i zavrčel. Po nějaké době žena vrazila do obrovských pevných dřevěných dveří a strčila Eleonor dovnitř. Ocitly se ve velké jeskyni, kde byli muži v brněních a na konci místnosti stály dva trůny.
"Koho jsi to přivedla, Hurano?" Promluvil muž sedící ve trůně vedle nějaké ženy.
"Můj pane," Uklonila se žena, jenž se jmenovala Hurana. "Ukloň se taky." Zasyčela a přinutila dívku též uklonit.
"Tohle dítě jsem přistihla, jak se chtělo vloupat k nám." Muž se na dívku se zájmem podíval.
"Jak se jmenuješ dítě?" Zeptala se žena na vedlejším trůnu dívky.
"Eleonor." Hlesla.
"Tak ty ses pokusila k nám dostat. Z jakého důvodu? Kdo tě sem poslal? Co jsi viděla?" Muž se zamračil. "Odpověz." Přikázal.
Eleonor se nadechla. "Nic jsem neviděla! Nevěděla jsem, že se sem nesmí. Já to nevěděla."
"Nevymlouvej se." Sykla Hurana.
"Jestli nám nepovíš pravdu, dáme tě do vězení." Zaburácel.
"Ale miláčku, lepší bude, když nám bude sloužit jako ostatní."
"Ano máš pravdu. Slyšela jsi moji choť Elvíru. Tak odpověz!"
Eleonor pochopila, že už se odtud nikdy nedostane.
"Já mluvím pravdu!" Namítla a tím naštvala onoho muže s jeho ženou Elvírou.
"Já, král, Áron II. Přikazuji, že nám budeš sloužit a že navždy zůstaneš tady v hlavním městě podzemí Maggmalu. Odveďte ji!" Rozkázal.
Eleonoru popadli dva muži v brnění a táhli ji pryč. Viděla jen, jak se Hurana vítězoslavně usmívá. Beznaděj ji celou pohltila.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Měsíční záře?

Ano.
Ne.

Komentáře

1 Illandris Illandris | Web | 28. února 2011 v 20:18 | Reagovat

Hm, myslím, že jsem prolog téhle povídky před hodně dlouhou dobou četla. Pro jistotu jsem si ho ale přečetla znovu a musím říct, že se mi povídka moc líbí. V poslední době jsem sice od těch klasických fantasy trochu upustila, ale když se potom k nějakému dostanu, znovu mě to chytne:D

2 Lexi Lexi | Web | 24. března 2011 v 15:03 | Reagovat

velmi sami to pacilo! :-)

3 Lowiska Lowiska | Web | 28. dubna 2011 v 20:29 | Reagovat

Mě se to moooc líbilo!! Škoda, že se jí dále nevěnuješ, povídka sama o sobě má potenciál, je zajímavá a moc pěkná. Já mám sice co mluvit, sama mám už víc než rok rozepsanou povídku.... :D:D Občas se sem zajdu mrknout, zda to pokračuje, uvítala bych to:)

4 Miss Murder Miss Murder | E-mail | Web | 28. června 2011 v 16:28 | Reagovat

Dobrá kapitola :D tahlr povídka je hodně dobrá

5 Petra Petra | E-mail | Web | 10. srpna 2011 v 13:36 | Reagovat

Hmm, dost dobré!!:) vážně zajímavé!!:) jdu si přečíst další kapitolu:))

6 ariven ariven | Web | 22. dubna 2012 v 19:53 | Reagovat

Zajímavý...jdu číst dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.